O dvě čárky navíc

Autorka článku: Barbora Mayerová

Je 21:30. Dvouletý syn spí, manžel spí. Naplním myčku, otřu stůl, projedu internet a pomalu si půjdu čistit zuby. Mám před sebou pár slušných hodin klidného spánku, než se syn začne lehce budit, že chce napít čaje, možná i přebalit. Poslední dobou spinká fakt pěkně a klidně. Všechno se zdá být tak jasné a předvídatelné, za pár měsíců tomu ale bude jinak. Už je to nějaký ten pátek zpátky, co jsem na těhotenském testu našla dvě zřetelné čárky. Takzvanou dálnici, jak tomu někdo říká. Zcela nemístně mi v tu chvíli vytanula na mysli věta Jirky Mádla z Deníku moderního fotra: Vítejte v pekle. 

Asi bych měla vysvětlit, co tomuto okamžiku předcházelo. Předcházely tomu čtyři měsíce snažení, pro mě a manžela naprosto znepokojující, neboť první syn tehdy vyšel na první dobrou. Když hned první měsíc snažení vyšlo najevo, že jsme si nepřivezli suvenýrek ze slunné Itálie, neřešili jsme to, tak to prostě je, nedalo se přece čekat, že to opět vyjde hned. Nepřivezli jsme si ho ovšem ani ze Špindlu. Hm, nevadí. Třetí měsíc už jsem byla zralá objednat se na kliniku umělého oplodnění. Co mě ale opravdu napadlo zrealizovat, bylo dojít si na úřad práce ohledně rodičovského příspěvku a prodloužit syna na čtyři roky. Bude více času na snažení, nebudu ve stresu, prodloužím si krásné dětské chvíle se synem doma. Moje mamka vždy hlídá, když potřebujeme, takže jsme zamluvili prodloužený víkend ve sklípku, v létě bysme si třeba mohli vyjet opět na dovču jen ve dvou, na hory, na Silvestra někde na chatu na hřebenech... Najednou se ve mně něco zlomilo a já se vlastně z našeho dosavadního neúspěchu začla těšit a přestali jsme se úplně snažit dle veškerých babských rad, jak pomoci otěhotnění. 

Hned pár dnů na to se to ukázalo opravdu jako dobrý nápad, neboť synovi začlo kruté období vzdoru. "Ještě že do toho teď nejsem těhotná", pomyslela jsem si, když jednou rukou jsem syna táhla na gauč, druhou rukou svírala lžičku s kapkami na kašel a třetí rukou... Počkat, blbost. Nemám přece tři ruce. Každopádně i tak jsem dokázala do něj dostat kapky a ještě mu odsát nos. Nebo když jsem se ho vzteklého kopajícího snažila přesvědčit, aby opravdu nelezl na ten skleněný konferenční stolek, netahal za žaluzie, nehádali se o hračky s kamarádem, nechal si vyčistit zuby, nechal se obléknout ve stoje, aniž by si desetkrát schválně sedl na zadek a aby proboha aspoň trochu něco snědl a nebyl živý jen na Sunaru. Menstruace, která se měla pravidelně rozjet, se nerozjela. Po dvou dnech zmizela jak pára nad hrncem. Divné. Jedna moje část byla zvědavá a druhá doufala, že to není to, co si myslím. Bylo. Dálnice. Vítejte v pekle. Odříkaného chleba největší krajíc. Návštěva sklípku bez ochutnávky vína, žádná letecká dovolená, žádná lyžovačka a doma čerstvě dvouleté dítě. Až jsem na jeden moment zapochybovala, jestli jsem vůbec ráda. 

Tyto myšlenky se samozřejmě rozplynuly, když jsem poprvé viděla na ultrazvuku tu malou tečku. Panebože, samozřejmě že jsem ráda! Vždyť je to zázrak! Čert vem leteckou dovolenou či Silvestr na hřebenech, vždyť k tomu se vrátíme za pár let, teď budou nejdůležitější tihle dva. A ve výsledku možná můžu být ráda, že to synovo vzteklé období vzdoru přišlo už teď, stále mám naději, že do porodu se vyvzteká a třeba to bude velký starší brácha. Vždyť všechno se děje z nějakého důvodu, například že ještě než jsem já sama vůbec zjistila, že jsem těhotná, ze dne na den přestal chtít spát ve své dětské postýlce a natrvalo se usídlil v naší manželské posteli. Tím pádem se dětská postýlka uvolnila pro miminko, aniž bych ho to nějak musela učit a vysvětlovat mu to. A že bude spát s námi? To mi vůbec nevadí. Rozhodla jsem se, že mu nehodlám v období mého těhotenství a porodu nic měnit, vše bude mít tak, jak je zvyklý, aby tou rodinnou změnou prošel pokud možno co nejpohodlněji a nevinil miminko, že je "něco" jinak.

 Protože jak jsem zjistila, i když jsem se mu snažila vysvětlit, že maminka má v bříšku mimi, takže musí být opatrnější a že musí být hodný a mamince pomáhat, ukázal na svoje bříško a řekl "Taky mimi". Konec školení. Na některé věci je prostě ještě malý. Snažím se mu to průběžně vysvětlovat, aby nebyl v šoku, až se objevíme v předsíni s miminkem ve vajíčku, avšak nevím, jestli vůbec ví, o čem mluvím. Každopádně asi největší prevence výše zmíněné žárlivosti na nové miminko bude sourozenecký dvojkočár, neboť syn se stále rád vozí v kočáru, spinká tam a do toho samozřejmě neujde přes celé maloměsto, jak já potřebuji. Chci se tak vyhnout situacím, kdy by si třeba rád sedl a kousek se svezl, ale nebude mít kam si sednout, nebo situacím, kdy budu spěchat a on se zrovna bude chtít zastavit u každého kamene. Považuji to za výzvu i v rámci pohybu a snahy o shození poporodních kil.Můžu říct, že ač si novou kapitolu života stále neumím pořádně představit, což je asi způsobeno i tím, že já sama jsem jedináček a sourozence jsem doma neměla, ve výsledku se na novou výzvu těším, už teď mi chybí dlouhé procházky s kočárem, které jsem milovala a ke kterým se poté chci co nejdříve vrátit, a hlavně věřím, že příroda je mocná čarodějka a vše má svůj čas a vše si sedne, dvě děti bravurně zvládnu a třeba se slova Jirky Mádla ani nepotvrdí :)